Blíží se Vánoce. Cukroví, smažené řízky z kapra, pečivo, bramborový salát, chlebíčky, vánočky, neodmyslitelné součásti štědrovečerní večeře. A ve všem je mléko a ve všem jsou vajíčka. Řízek jen v mouce a strouhance? No fuj! Salátek bez majonézky ze žloutků? Nemyslitelné! Máslo do vánočkového těsta může nahradit Hera, což by Magdalenu Dobromilu Rettigovou jistě nepotěšilo, ale stejně se do něj přidávají vejce. Také do buchet a koláčů. Ale přijdou zase všední dny. A teď si představte obědy bez omáček, polévky bez nudlí, večeře bez většiny sýrů, zemlbáby, krupicové kaše.
Nebýt tedy slepic a krav, našemu životu by hodně chybělo. A asi by bylo i méně lásky, neboť ta, jak známo, prochází žaludkem. Pak mi tedy řekněte, proč se tak často urážíme nadávkami typu ty krávo hloupá, ty zabedněnej bejku, ty pitomá slepice, ty pošahanej kohoute?
Všimněte si, že jsem genderově korektní a používám obou mluvnických rodů.
Proč na parkovištích na sebe rozzlobení řidiči nepořvávají raději ty moucho jedna praštěná, nebo ty myši vylízaná, kam tu čumíš? Přitom podobných zvířat je všude plno a dost nám život ztrpčují.
Připadá nám, že kur domácí a hovězí dobytek je hloupější? Domestikovali jsme si ho, uzavřeli do chlévů a kurníků. A zároveň ho vnímáme jako něco samozřejmého, co nám slouží a je tu jen pro nás. Aniž bychom k němu chovali úctu a aniž bychom si uvědomovali, že jsme s ním propojeni a že stejně jako my je v jistém smyslu rovnocennou součástí přírody.
Z letargie aspoň některé z nás probudilo až to, že musíme kvůli těm krávám a slepicím sáhnout hlouběji do peněženek.
Možná je to dobře.
Alžběta Janíčková
