Porušme tedy namnoze ustálenou vánoční tradici a vzpomeňme katastrof znojemského regionu, v nichž hrála a dosud hraje hlavní roli voda - když jí bylo hodně, a když jí je teď málo.
Naše stále víc devastované životní prostředí vánoční svátky nectí. Zvlášť pokud jde o vodu, která má tu nevýhodu, že ji nelze vyrobit v jaderné elektrárně v Dukovanech jako elektřinu. Voda si zkrátka dělá, co si umane. Jednou je nahoře, a podruhé dole.
V obou případech však o pohromu nepochybně jde.
Ta první, o níž zevrubně píše na jiném místě tohoto listu Jiří Eisenbruk, popisuje povodně před deseti lety. Jeho snímek vlevo je bez nadsázky strašidelný. Přesto je skutečný.
Z fotografie vpravo, kdy je naopak vody nedostatek, ovšem rovněž naskakuje husí kůže. Sucho v tomto případě dokonce exhumovalo starý Bítov, který pohřbila vodní hladina ve třicátých letech minulého století.
Při srovnání zatopeného Marešova a vykukujících bítovských trosek těžko říct, co je pro člověka horší.
Povodně Znojmo absolvovalo včera, sucho nás může překvapit zítra, poněvadž celosvětový vodní deficit hrozí celé planetě. Zůstává jen otázkou času, kdy dorazí k nám. Nebude brát ohled jestli jsou Vánoce nebo Velikonoce.
Vlastimil Mrva
