Já na Petra Kostku také nikdy nezapomenu, když po Listopadu 1989 přijel do Znojma, aby vyprávěl, co se děje v Praze. Dodnes ho slyším, když řekl, že vedení tehdejší společnosti je pro něj patologická sedlina.
Tenkrát onu patologickou sedlinu rozvířil sametový vichr natolik, že už si znovu nesedla. Po bezmála třiceti letech svobody – a zaplaťpámbu za ni – však lze říci, že během historie žádná společnost nemůže být jednou provždy patologické sedliny ušetřena. Ta totiž vzniká tak nenápadně a přirozeně, jako když sedá prach. Dnes jakoby se utvářela znovu.
text: -TIK-
