.jpg)
Jeho obydlí se narodilo teprve nedávno. Na Tišnovské ulici číslo 77 v Brně. A proč píšeme o něčem, co se nachází od Znojma šedesát kilometrů daleko? Protože jde o sídlo, které zůstává jednovaječným dvojčetem Kristkova Zámečku Lubo v Podhradí. Navíc obě podivuhodné stavby vyzařují zvláštní oftalmologický magnetismus, jenž toleruje nevšímavost pouze slepcům.
Duševním slepcům.
„Zalykat se pláčem, anebo smíchem je pořád lepší než dusit se blbostí. Žel, dnešní svět si často libuje v tom třetím. Lidem pak nezbývá, než si proti blbosti stavět palisádové valy. Opevněná hradba potom vede nejen námi samotnými, ale také domy, v nichž žijeme a kde odoláváme bouřlivým vlnám. Ale pozor: Obranné valy nefungují, jde-li o blbost vlastní.
Svá obydlí proto vnímám jako živé bytosti, které jsou hradbami proti všemu, co se na nás odevšad valí. Máme-li však takové místo, které nás chrání také tím, že do něj mají mnozí vstup zakázán, pak odtud můžeme startovat až ke hvězdám,“ uvedl pro náš list Lubo Kristek.
Řečeno básnivým jazykem: Svět blbů pln, leč Kristkův dům hradbou vln míří k snům.
Surrealistický sochař, malíř a performer (narozen roku 1943) se po dosavadní životní pouti vrací na rodnou brněnskou hroudu, do své ulice, kam prostřednictvím vlastního domu koncipuje výtvarný cyklus nazvaný Sisyfiade aneb Balvan v čase.
Podivuhodný dům dýchá a prochází osobní transformací, které nejsou ušetřeni především kolemjdoucí. Vzpínající se ruce nad balvanem, který se před dům skutálel odkudsi z vesmírného kamenolomu, evokuje Mýtus o Sisyfovi, slavnou esej nositele Nobelovy ceny Alberta Camuse. Ruce, jejichž kořeny sahají až do nebes, ještě v letošním roce zjeví tajemství – další z životních symbolů Mistra Kristka.
Jednou z nejvíce fascinujících věcí na Kristkově hradu ve smyslu anglického My House, My Castle (Můj dům je můj hrad – pozn. autora) však jsou nástěnné hodiny, jež jsou osazeny nikoliv ručičkami, nýbrž dvěma lidskými postavami, které se potkávají jedenkrát za hodinu, aby se poté na dlouhé minuty zase rozloučily.
Do konce světa a času.
Jako Sisyfos je odsouzen neustále valit balvan do příkré stráně, aby se mu na jejím vrcholku vysmekl z dlaní a opět se skutálel do údolí. Sisyfos vracející se pro kámen však plně vnímá plnost života a prožívá krásu za krásou se stejnou intenzitou, jako ony dvě Kristkovy bytosti na přízračném ciferníku života, které se na opětovné shledání těší. Sisyfos je rovněž žádostivý oněch vzácných chvil, kdy se nemusí plahočit s balvanem, ale zcela volný za ním kráčí z kopce do údolí.
Lubo Kristek nijak neskrývá inspiraci Jiřím Voskovcem, když slavného Werichova partnera kdysi dávno potkal v americkém Los Angeles. Džorž Váskovek (kterak legendárního klauna oslovovali za oceánem) tenkrát nahrál svou jedinečnou gramofonovou desku Relativně vzato. Tehdy Jiří Voskovec čerstvě emigrovavšímu Mistrovi řekl: Pane Kristku, jakkoli Sisyfův úděl, který se stal vzorem lidskému osudu, zůstává všesvětový, dědičný, absurdní i beznadějný, je třeba se na Sisyfovu cestu do údolí, kdy nemá balvan, těšit...
Lubo Kristek Voskovcovu interpretaci rozvíjí ještě dál transformujíc ji do časových souvislostí.
PhDr. Arnold Göth nemovitost Kristkovu pojímá jako pavučinu lidského času, do níž je Sisyfos lapen: „Tento lidský čas je však vzhledem ke kosmickým dálkám zcela zanedbatelným. Cestou po ciferníku od čísla šest vzhůru bytostem pozemským čas viditelně brzdí. Po překlenutí vrcholu relativity však Sisyfa čeká ulehčení a naplnění vlastní touhy, přestože je obklopen čím dál více absurdním a nemocným světem. Poutí je i vznik jednotlivých filmových scenérií na domě. První fáze se zrodila ab ovo (z vejce – od počátku), kdy ptáci (zpodobnění volnosti) vylétli z hnízda. Druhá fáze se propojila s časem prostřednictvím hodin s postavou signálního dynamického Sisyfa. Třetí je spojena s Kristkovou surreální úvahou, že lokálka Tišnovka vlastně nikdy nezanikla, dodnes existuje, a proto je třeba ji snově zviditelnit. Proto je vetkána do jeho osudového symbolu – nebeské dálnice. Nad tím vším se ve volném prostoru objevili dva ptáci, kteří se osvobodili ze svých skořápek,“ klasifikuje Kristkův artefakt Arnold Göth.
Vlastimil Mrva
