Služeb Konipasky, neboli domácí hospicové péče, před nedávnem využila pro osmdesátiletou babičku rodina Procházkových ze Znojma. Ti se rozhodli umírání blízkého člověka poodkrýt, aby upozornili na stále nedoceněný význam domácí hospicové péče. Aby svoji zkušenost s ní předali dalším lidem. Konipasce a všem jejím zaměstnancům by se prý měly líbat ruce.
O domácím hospici se dozvěděli náhodou. Na kontrole u známé anestezioložky. „Právě ona nám ten hospic doporučila. Věděli jsme, že se blíží konec, jenom jsme nevěděli, kdy nastane,“ říká Miluše Procházková. O smrti maminky se snaží mluvit klidně, bez emocí. Sedíme v městském paneláku, v její perfektně uklizené kuchyni, a nic nás neruší. „Maminka stále fungovala, byla čilá, měla jít na operaci, ale už ji odmítli, že to nemá cenu,“ pokračuje ve svém vyprávění.
O návrhu obrátit se na tuto službu za dvě stě korun denně a s její pomocí nechat maminku umřít doma, rozvětvená rodina nejdřív diskutovala.
Babička byla v tváři úplně jiná
„Společná domluva je hrozně důležitá. Ne každý na to psychicky má, taky časově. Musíte přece o někoho pečovat čtyřiadvacet hodin denně. Já jsem naštěstí v důchodu, manžel taky, k tomu mám bratra a sestru, pomoc přislíbily i děti. A tak jsme se domluvili kdo, kdy a jak bude za maminkou dojíždět, až bude třeba.“
Paní Miluše zašla do kanceláře koordinátorky Konipasky na Horní Českou, podepsala papíry a domluvila, že se ozve, až bude třeba. Zároveň rodina dostala k zapůjčení polohovací lůžko, také dýchací přístroj a nemocnou navštívila doktorka. To bylo v úterý. Jenže už ve čtvrtek se babičce výrazně přitížilo. „Za normálních okolností by člověk zavolal sanitku, ale kam by ji v jejím věku a stavu odvezli? Jedině do léčebny pro dlouhodobě nemocné.“
Zavolala tedy do Konipasky. Přijela lékařka a zdravotní sestra, které okamžitě podaly uklidňující léky. „Obě byly nesmírně milé a ochotné. Připadala jsem si trochu jako Alenka v říši divů. Po svých leckdy nedobrých zkušenostech jsem se sama sebe ptala, jestli je to normální. Takový servis, taková ochota!“ popisuje tyto okamžiky paní Miluše.
Sestra pak začala přicházet k babičce každý den, a k tomu kdykoli na zavolání. Zdravotní stav pacientky se však stále zhoršoval. Nebyla už schopná se pohybovat, v pondělí jenom ležela bezmocně na lůžku. „Už se nemohla ani napít brčkem. Měla jsem takový zvláštní pocit, jakoby ani nechtěla, abychom se jí dotýkali. V noci před tím, než zemřela, to bylo pro nás psychicky hodně náročné, skoro šílené. Pořád jsme si nechtěli připustit, že umírá. Kdykoliv se pohnula, byli jsme u ní. V devět večer přijela dcera z práce a povídá, že babička je ve tváři úplně jiná. Dívali jsme se pak spolu dlouho na ni, a když začala tak jakoby zvláštně chrčet, zavolala jsem sestřičce. A jak jí to do telefonu říkám, dcera najednou volá, že už je konec,“ vypráví paní Miluše.
Sestra přišla za deset minut. Babičku umyla, převlékla, nachystala, postarala se o všechno. „Když ji pak oblékla, tvář maminky byla úplně jiná. Zdravá a pěkná, ty vrásky, to šedivé v obličeji, všechno se ztratilo. Jakoby se smrtí odešly i stopy po jejím utrpení a do výrazu tváře se vrátil klid, smíření a taková zvláštní krása. Nějak si tu proměnu ani neumím vysvětlit,“ šeptá paní Miluše. Maminka jí před tím pořád říkala, že se bojí do nemocnice. Když se dozvěděla, že tam nepůjde, hrozně se jí ulevilo. „Myslím, že i kvůli tomu to pak bylo už tak rychlé, tak nějak věřím, že svou smrt oddalovala, aby tam nemusela.“
Byla štastná, že do nemocnice nemusí
Výpověď paní Miluše doplňuje její syn Vladimír. Dodává, že postarat se o umírajícího bez znalostí, zkušeností a zdravotnické podpory je většinou nemožné. Konipasce je proto nesmírně vděčný. Ocenit tyto služby v plném rozsahu je podle něj ale možné až v přímé konfrontaci s realitou.
„Zlomové v tomto směru je, když si člověk uvědomí krizi směřující ke konci. Ale když víte, že za sebou máte někoho, kdo poskytne základní zdravotnické služby, kdo odborně poradí a na koho máte telefonní číslo a možnost kdykoli zavolat, je to pro pečující rodinu úžasné. Ještě tři dny před smrtí nám babička říkala, jak je šťastná, že do nemocnice nemusí.“
Po tomto zážitku se pan Vladimír podle svých slov trochu změnil. „Už nevnímám smrt tak hrozně jako dřív. Překopal jsem spoustu věcí a můžu říct, že mě nová zkušenost obohatila. Cítil jsem jasně ten okamžik, když babička umřela. Bylo otevřené okno a já vnímal takovou zvláštní emoci. Jako by nebyla a byla zároveň, jako by odešla nebo něco z ní odešlo někam a tam to dál existuje. Vzpomínám na ni, je mně po ní smutno, ale jsem smířený. Rád bych, aby i jiní lidé o té hospicové péči věděli, a půjde-li to, také ji využili. Umírání v nemocnici je velmi nepřirozené.“
Smrt je nezbytnou a přirozenou součástí života. Jenže dnešní společnost, ale i my sami, ji ze strachu a z pudu sebezáchovy odstrkujeme. Je proto na každém z nás, jak se s touto myšlenkou vyrovnáme, jak ji budeme učit sami sebe nebo třeba i svoje děti. A zejména, pokud to bude jen trochu možné, jak dokážeme otevřít svoje srdce a projevit odvahu a sounáležitost v případě, že se přiblížil čas, kdy imaginární svíce našim nejbližším dohořívají...
Ostatně více než smrt, jak praví klasikové, je jen láska.
Alžběta Janíčková
Autorka článku děkuje rodině Procházkových za to, že se rozhodla se svým příběhem podělit. Nebyl jen o smrti, ale také o citových vztazích v rodině, o vděčnosti, a samozřejmě o lásce. A o tom, že jsou mezi námi lidé jako pracovníci domácí hospicové péče Konipaska, kteří slouží v těžkých chvílích ostatním, někdy i za cenu osobních obětí.
