Můžeš představit svoji výstavu fotografií, se kterou jsi přijel do Znojma?
Jedná se o výstavu převážně portrétů významných osobností. Těch, kteří v naší společnosti něco dokázali a ve svém oboru se stali významnými. Nesmíme si tuto kategorii plést s populárními osobnostmi, kterých je - bohužel - v bulváru plno. Návštěvníci se mohou spíše dozvědět o zajímavých lidech, o kterých se běžně nepíše, a když ano, tak ve speciálních a odborných kruzích. Jsou však natolik významní, že svým počinem většinou překračují nejen rámec svého města a regionu, ale svým významem přesahují hranice naší republiky. Aby nebyla návštěvníkm výstava úplně cizí, aby se necítili odcizeni pro ně mnohdy neznámými lidmi, zařadil jsem do výstavy i populárnější osobnosti, ale v žádném případě ty bulvárové. Takové, kterých si vážím a které stojí za to, aby byly na výstavě prezentovány. Portréty lidí, které se objevují v populárních časopisech, zde nejsou rozhodně zastoupeny ve větším množství.
Drtivá většina portrétů je z mé dílny, jsou zde přítomny i některé od jiných autorů?
Ano. Skutečně drtivá většina portrétů je z moji dílny ze skoro pětadvacetileté fotografické praxe. Nenechávám si příležitost vzít a šanci oslovovat své dobré kamarády fotografy, kteří mně výstavu dokážou příjemně doplnit třeba o regionální osobnosti, na které jsem nedosáhl. A také se jedná o osobnosti, které již zemřely, a já jsem je nestihl za jejich života vyfotografovat. Marně jsem hledal osobnost Znojemska. Nakonec jsem ji nalezl v sochaři Pavlu Krbálkovi, jehož fotografii jsem ale neměl. Jsou zde ještě další dvě, které jsem nedělal osobně, ale výstavu vhodně doplňují.
Fotografuješ portréty rád. Podle výstavy bych soudil, že ano...
Záleží na tom, koho fotografuji, jaký portrét dělám. Pokud se jedná o významné osobnosti, které již něčeho dosáhly, tak bývá spolupráce skvělá. Jsou příjemní, na nic si nehrají.
O to horší zkušenosti mám s fotografováním populárních osobností. Ty mají často nos docela nahoru. Čím větší osobnost, tím je skromější a je větší radost ji fotografovat.
Vzpomeneš si na nějaké portrétování, které ti dodnes zůstalo v mysli, a na které rád vzpomínáš?
Jedná se třeba o portrétování Otakara Motejla (snímek na straně první - poznámka redakce). Na výstavě je snímek ombudsmana s vyplazeným jazykem. Myslím, že taková fotografie se nikomu nepodařila. Bylo to díky tomu, že jsem měl s Motejlem velmi dobrý vztah, třeba také pro podobnost jména. On byl Otakar, já Otto. Hodně často jsme se scházeli i mimopracovně, třeba i u něj doma. Svým způsobem mi fotograficky hodně nahrával. Třeba ten jazyk... Říkal: Teď mě vyfoť, a začal dělat pózy, které by nikomu jinému neudělal. Na fotografování Otakara Motejla nikdy nezapomenu. Samozřejmě vzpomínám na spoustu dalších lidí, kteří byli příjemní a byla to radost je fotografovat. Často jsem chodil k Simoně Monyové, které je obrovská škoda, úžasný člověk byl Antonín Malach, poslední žijící veterán z války v Koreji. To je můj poslední objev. Byl přítomen mé vernisáži fotografií v Brně a byl přínosem pro celou společnost, byť je mu jedenadevadesát let, je neustále vitální.
Brněnská výstava byla obsáhlejší?
Nikoliv, jedná se vždy o cyklus asi čtyřiceti až padesáti fotografií, rok za rokem se mění. Po cyklu Osobnosti 1 nastupují Osobnosti 2, tedy dalších padesát nových portrétů. Každý rok se to bude opakovat. Nedávno vznikl nápad, že bychom ve spolupráci se Syndikátem novinářů ke stému výročí založení Československé republiky připravili velkou výstavu. Ne Osobnosti 3, ale sto footografií osobností ke stému výročí. To je úplně nejčerstvější myšlenka stará několik dní.
Připravil: Jiří Eisenbruk
