Ani ne tak výčtem atrakcí, což popsat by nevyžadovalo speciální novinářskou obratnost, ale spíš nadšením, které tuto akci pokaždé provází. A to přiblížit psaným slovem zůstává poněkud obtížnější.
Lidé se dnes spíše častují zlomyslnostmi a náladou nevraživou, a tak člověk zůstane trochu paf z toho, když je tomu naopak.
A přesně takový pocit jsem měl, když jsem Hry bez hranic v Křepicích opět navštívil. Nebylo to poprvé, takže jsem byl připraven na to, že bude nač koukat. Avšak s čím jsem naprosto nepočítal, bylo ono vzpomenuté nadšení, které se mi zdá rok od roku spontánnější a opravdovější. Pochopitelně se mohu mýlit, protože přece jen jde o pouhý subjektivní dojem, třebaže i ten může mít vypovídací schopnost.
Nuže tedy, vypovídám.
Křepičtí svoje Hry bez hranic organizují s nadšením a toto nadšení je vidět v tvářích malých i velkých. Zkrátka ve vytváření dobré nálady umějí táhnout za jeden provaz.
A to je něco, co se dneska vidí málokdy, takže před Křepickými se sluší smeknout.
Co dodat k onomu náramně povedenému sobotnímu odpoledni? Třeba jen potichu postát a s uznáním koukat, jak všechno klapalo jako na drátkách. I když se mohly vyskytnout drobné zádrhele, pouhým okem zůstaly nepostřehnutelné. Oproti nadšení, které zůstalo očividné.
Vlastimil Mrva
